Kladivo na dvounohý hmyz - Rudolf Jičín

Kniha, která se tímto vydáním dostává ke čtenáři, je svým způsobem neobvyklá. Jejím prostřednictvím se čtenářská veřejnost může blíže seznámit s velkou myslitelskou individualitou filosofa Rudolfa Jičína. Zatím se tento širšímu okruhu čtenářů neznámý filosof presentoval (kromě odborných prací z jiných oborů) pouze úvodem k vlastnímu překladu díla Oswalda Spenglera Člověk a technika a několika časopiseckými úvahami.

Rudolf Jičín (1933-2011) patřil bezesporu k největším myslitelským duchům druhé poloviny minulého století a počátku století našeho. Královéhradecký rodák, který v letech 1952-1957 studoval na FF UK v Praze historii, filosofii a moderní logiku (doktorát z filosofie skládal u prof. J. L. Fischera v r. 1970), byl svérázným a značně nonkonformním myslitelem, břitkým glosátorem a svérázným humoristou, který udivoval své okolí pregnantními filosoficko-sociologickými postřehy, které zhusta zaznamenával a soustřeďoval ve svých dílech, jež on sám považoval více méně za nepublikovatelná. Jako by svou tvorbou naplňoval Nietzscheovu tezi o Hyperborejcích a lidech posthumně se rodících...

V běžném životě ho živila archivařina. Hned po skončení studií začal pracovat v trutnovském okresním archivu, a poté, co se ředitelem zdejšího muzea stal jeho někdejší spolužák a duševní i duchovní souputník Zdeněk Vašíček, se s ním můžeme setkat jako s autorem mnoha odborných studií a článků, uveřejňovaných v celé řadě velmi kvalitních regionálních publikací, zaštiťovaných právě trutnovským muzeem, i jako se spoluautorem (opět se Z. Vašíčkem) odborných časopiseckých studií, zabývajících se číselnou taxonomií objektů, podobností tvarů apod., ve kterých zužitkovávali své znalosti ze studií moderní logiky (oba byli žáky českého logika Otakara Zicha) a které zpravidla publikovali v prestižních západních časopisech věnujících se biologii a mikrobiologii. Od dob tzv. normalizace se pak věnoval pouze práci v archivech a veškeré aktivity věnoval své oblíbené filosofii - ať už hlubšímu studiu svých oblíbených autorů nebo vlastní originální tvorbě.

O Jičínově filosofické produkci svědčí nejlépe jeho vlastní charakteristika, která se dostala až do Slovníku českých filosofů: „... sedm strojopisných svazků Sebraných spisů nepublikova(tel)ných (6 kg), je svým obsahem i formou pro odbornou i ostatní veřejnost nepřijatelné a z valné části jí nepředložitelné. Jednotlivé svazky obsahují: 1. Tractatus sociologico-pornographicus, 2. Rukojeť ludibrijního egosolipsismu, 3. Kladivo na dvounohý hmyz, 4. Komentář ke Kantovým Prolegornenůrn, Komentář k Bhagavadgítě, 5. Zůstalost A1, 6. Zůstalost A2, 7. Bohnické listy, Planeta Solipsis, Fehalino, Nové Ecce hommo." Tyto spisy označil jako své životní dílo. K němu však je třeba připočíst další drobnější díla publikovaná v časopisech nebo sbornících. Výše uvedený slovník ho také charakterizuje jako extrémně kuriózního myslitele a za jeho inspirační zdroje označuje Schopenhauera, Nietzscheho, Spenglera a Ladislava Klímu.

K Jičínovu filosofickému dílu však nutno zařadit i jeho výše zmíněný průkopnický překlad nepříliš rozsáhlého spisu Oswalda Spenglera Člověk a technika, který vydalo nakladatelství Neklan v r. 1997. Tímto překladem si spinil vytyčený cíl - uvést dílo tohoto svého oblíbeného filosofa do širšího povědomí v českém prostředí. O šíři tohoto povědomí si nicméně nedělal žádné iluse a rozhodně nepředpokládal masový čtenářský ohlas. Jeho překlad tak byl víceméně privátní záležitostí mezi ním a jedním z jeho oblíbených filosofů.

Kladivo na dvounohý hmyz, kterým vydavatel zahájil cestu přiblížení Rudolfa Jičína k širšímu čtenářskému okruhu, vznikalo již od šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Autor však své dílo stále promýšlel a definitivně ho upravil až v prvních letech nového století. V jeho vlastní číselné řadě jde o třetí svazek Sebraných spisů nepublikova(tel)ných. Při jeho četbě si uvědomíme přesnost autorova označení jako „kuriózniho myslitele". Kladivo představuje syntézu Jičínova filosofického myslitelství s jeho osobitým sarkastickým humorem a jedinečným smyslem postihnout popisované jevy ze zcela jiného zorného úhlu, než je nazírá většina z nás. Kniha je psána aforistickým způsobem, který obdivoval u Klímy nebo Nietzscheho a který je zároveň asi nejnáročnější formou, vyžadující dostatečný duševní potenciál a zásobu originálních myšlenek zbavených veškerého nadbytečného verbálního balastu, kterým on sám ve filosofických dílech jiných autorů pohrdal.

Jičínovo Kladivo je filosoficko-sociologickou sondou, která zkoumá stav novodobé společnosti, v níž se autor snaží najít své místo a konfrontuje ji se svými názorovými východisky. Dlužno říci, že se nijak netají tím, že on se její součástí necítí a z větší části se pro něho dnešní svět, tak jak se postupně vyvinul zhruba v posledních dvou stoletích, stává předmětem kritiky a někdy přímo otevřeného posměchu. Jako filosofický subjektivista dělí fenomény vytvářející, modelující a ovlivňující tento svět na dvě nestejné části. Do té první, dominující, zařazuje tzv. „davového člověka", člověka průměru, plytkých časových hodnot, pasivního uživatele nebo spíše trpitele dějin. Jím popisovaná a vysmívaná „davovost" však nemá co do činění se vzděláním, povoláním, počtem přečtených knih a podobnými měřítky, kterými se dnes lidé běžně poměřují a hodnotí. Slovo „běžně" do filosofického slovníku Rudolfa Jičína nepatřilo. Proti fenoménu davového člověka staví osobnosti, možno také říci elitu. Do ní řadí všechny ty, jež vyhovují kritériu hodnocení velikosti jejich akčně-myšlenkového potenciálu. Z tohoto pohledu mu v historii myšlení a v dějinách vůbec zbývá nevelká množina osobností, pro běžného člověka naprosto nesourodá. Z knihy lze vyčíst obdiv k politickým hybatelům dějin a umění (Stalin, Beethoven, Churchill, Hitler, Napoleon, Váchal...), jež hodnotí pouze z pohledu jejich akčního potenciálu, zcela abstrahuje od běžných morálních hledisek a výsledky jejich činnosti nehodnotí z pozice dobra nebo zla, jak dnešní člověk zpravidla činí. Dominantně však autora zajímají osobnosti, které dějiny lidstva ovlivnily svými myšlenkami a idejemi. To souvisí s jeho obdivem ke svým výše zmíněným inspiračním zdrojům. Nepatří k nim však pouze tito „opravdoví filosofové", autor vysoce oceňoval i dnes (po)zapomenuté myslitele nebo autory, kteří ho zaujali pouze jedním dílem (zmínit lze právníka Emanuela Tilsche či dnes již téměř neznámého nositele Nobelovy ceny za literaturu Rudolfa Euckena, jehož teorie pudu duchovní sebezáchovy si velmi vážil) nebo, byť i jen jedinou, neortodoxní myšlenkou — za všechny lze uvést nadšení, které v něm vyvolával názor cestovatele Friče o evolučním původu člověka ze stepního křečka.

Čteme-li Jičínovo Kladivo, zažíváme pocit spoluprožívání a spolucítění. Autor leckdy hovoří jakoby za nás a z nás, staví se před nás jako zrcadlo, v němž objevujeme své vlastní myšlenky a postoje. To je způsobeno mj. i tím, že Rudolf Jičín zastával zásadu, že filosofické dílo musí kromě opravdových a nových myšlenek být psáno naprosto srozumitelnou formou. Přidáme-li si k této formě jeho smysl pro humornou až sarkastickou nadsázku, je úspěch jeho díla pro duševně stejně laděného čtenáře zaručený.

Detailní analýza knihy by v ní snadno odhalila i zcela protichůdné, na první pohled neslučitelné teze. S tím si ovšem autor příliš hlavu nelámal. Různé hodnotící soudy o některých osobnostech nebo událostech dějin pramení jednak v kořenech jeho filosofického přístupu k realitě běžného života, jednak v nás čtenářích jako takových. Jičín jako kantovec a subjektivista se sklony ke klímovskému ludibrijnímu solipsismu (jak se sám charakterizoval) si byl vědom, že popisuje pouhé „jevy". A to, co se jeví, se jak autorovi, tak čtenáři může jevit v různých dobách a situacích také různě. A zkratkovité a bezrozporné popisy něčeho tak složitého, jako byly velké osobnosti v dějinách, sice lze vypracovat a drtivá většina autorů tak postupuje, ale podle Rudolfa Jičína to je přesně jeden z mnoha prvků, ze kterých vyrůstá dnešní „davovost". Bývá zvykem, že autor úvodu ke knize jí popřeje snadnou cestu ke čtenáři. V tomto případě je však třeba si přát spíše opak, aby si čtenáři našli cestu ke knize a aby mezi nimi bylo dostatečné množství těch, kteří ji v náležité míře ocení navzdory všem rozpornostem a názorovým rozdílnostem, které v ní na první pohled objeví. Snad v ní kromě pomíjejících jednotlivostí objeví i to nejdůležitější a z hlediska lidstva jediné věčné - myšlenky.

Jan Kruliš

PřílohaVelikost
Kladivo na dvounohy hmyz - Rudof Jicin.pdf432.5 KB