Křesťanská literatura

Jak katolická církev budovala západní civilizaci - Thomas E. Woods

Philip Jenkins, profesor historie a religionistiky na Pennsylvánské státní univerzitě, nazval antikatolicismus jediným předsudkem, který je v Americe dosud přijímán. O tom nelze diskutovat. Pokud jde o zesměšňování a parodování Církve, neexistují v našich médiích a populární kultuře prakticky žádné meze. Moji vlastní studenti sice téměř nic o Církvi nevědí, ale znají její údajnou „zkaženost", o níž slyšeli nekonečné příběhy různé věrohodnosti od svých středoškolských učitelů. Dějiny Církve, nakolik je znají, jsou historií ignorance, represe a stagnace. To, že západní civilizace vděčí Církvi za univerzitní systém, charitativní práci, mezinárodní právo, přírodní vědy, důležité právní principy i řadu jiných věcí, se jim nesdělovalo s žádným velkým nadšením.

Je dovoleno bránit inkvizici? - Radomír Malý

Inkvizice!!! Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici - to všechno se bezděčně a podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách naprosté většiny současníků s tolika bestiálními krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista... zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. století do školy. A kdo za tyto surovosti a zločiny proti lidskosti může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života jako nástroj k souzení kacířů, to znamená lidí, kteří ji kritizovali, aby si udržela svoji středověkou moc, své bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdílu mezi protestantskou, liberální, socialistickou, komunistickou, fašistickou, nacistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu" po Druhém vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou". Názornou ukázkou tohoto postoje jsou před několika lety u nás vydané Církevní dějiny Froehlichovy. Těsně před ukončením II. Vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům středověkou inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout".

Pravda o Cirkvi - biskup Oliver Oravec

Už uplynulo 33 rokov od skončenia tzv. 2. vatikánskeho koncilu, 28 rokov od zavedenia Novej omše a mnoho iných zmien v Novej cirkvi. "Vďaka" tomu, že sme žili v štáte, v ktorom nám totalitný režim a najmä "všemocná" KSČ a ŠTB nedovoľovali mať normálne kontakty s udalosťami vo svete a vo Vatikáne, nemali sme potuchy o pozadí radikálnych zmien v Novej cirkvi.

Kvôli ujasnenosti: Pod pojmom Nová cirkev rozumiem cirkevné spoločenstvo, ktoré vzniklo po smrti pápeža Pia XII. Túto Novú cirkev odštartoval "pápež" Ján XXIII. Táto cirkev sa neprávom nazýva Katolíckou Cirkvou. Katolícka Cirkev našich otcov pokračuje v malých skupinách po celom svete pod vedením svojich biskupov a kňazov. Sú to tí katolíci, ktorí si zachovávajú vieru našich otcov, ktorá sa dedila z pokolenia na pokolenie, zo storočia na storočie. Nová cirkev zničila skoro všetko, čo bolo v Cirkvi posvätné a nemenné. Je to úplne iné náboženstvo.

Evoluce: podvod století - Hans Zillmer

Bomba vybuchla – je to šok pro paleoantropology a evolucionisty, neboť jejich vědecké disciplíny a teorie o vývoji člověka v Evropě jsou od základu otřeseny. Veřejnost bezmála ani nezaregistrovala zprávu, která proběhla rozhlasem i televizí: „Řada lebek z doby kamenné v Německu je podstatně mladší, než se dosud tvrdilo“ {dpa, 16. 8. 2004, 17.59 hod.). Skutečně jde o senzační odhalení, které jsem ostatně již předpověděl a podrobně probral ve své knize Darwinův omyl v roce 1998.

Bomba vybuchla poté, co na univerzitě v Oxfordu nově datovali kosterní nálezy ze sbírek frankfurtské univerzity. Změřené hodnoty naléhavě vyžadují změnu obrazu vývoje anatomicky moderního člověka, a to přinejmenším v období před 40 000 až 5000 lety. Především jen sotva existují významné nálezy lidských pozůstatků z doby před 40 000 až 30 000 roky!

Je to vlastně docela zábavné, když neandertálec z Hahnofersandu je místo 36 300 starý jen 7500 let, nebo když je z lebky „nejstaršího Vetsfálce“ z paderbornských písků rázem lebka „nejmladšího Vestfál-ce“, neboť není stará 27 400 let, ale jen 250 a pochází z doby okolo roku 1750 po Kristu. Ani fragmenty kostí z proslulé jeskyně Vogel-herdhóhle nejsou staré 32 000, ale jen 3900 až 5000 let. U těchto a dalších nálezů došlo k chybě pravé o 30 000 let. Znamená to tedy, že stejně mladé jsou i příslušné geologické vrstvy, jak z toho logicky vyplývá?

Darwinův omyl - Hans Zillmer

Byl jednou, asi přede dvěma sty lety, jeden vědecky přesně doložený světový názor. Zbývalo jen ještě prozkoumat několik málo drobností a vědění mělo být téměř dokonalé…

Tuto moderní pohádku mají na svědomí teorie o mechanice nebeských těles Isaaka Newtona a evoluční teorie Charlese Darwina. Prý odjakživa vládla všeobjímající harmonie. Podle tohoto principu se vyvíjel vesmír, a tedy i naše Země, postupně a rovnoměrně.

Čirou náhodou vznikl z aminokyseliny jednobuněčný organismus. Posléze se z něj nevyvinul nejprve dvojbuněčný organismus, nýbrž rovnou komplexní forma života, jak nás učí evoluční teorie. Pokud by to snad měla být pravda, potom se nabízí dosud nepoložená otázka, odkud se vzala ona druhá buňka, když první vznikla neuvěřitelnou náhodou. Došlo současně k více neuvěřitelným náhodám, nebo nejprve pouze ke dvěma? V tom případě ale musel někdy existovat dvojbuněčný organismus. Proč se v přírodě nevyskytují dvojbuněčné, tříbuněčné nebo čtyřbuněčné organismy?

K jedné z největších záhad stále patří problém, odkud a jak se dostal do buňky genetický kód. Ať je to jak chce, život údajně vznikl ve vodě a teprve posléze se začal vyvíjel také na souši. A vše prý probíhalo velmi pomalu, ale systematicky.

Válka a náboženství - Rudolf Vrba (1918)

Plné čtyři roky zuří válka světová. Ani nechápeme obrovské převraty, které se tu kolem nás odehrávají. Celý svět je do války zapleten. Celé lidstvo je ve zbraních. Nikdy dosud nebylo tolik zničeno lidských životů za jedinký den, jako nyní.

Celý svět se pozvednul, aby zdolal jen jeden stát. Není na světě národa, který by v této válce prožíval tak osudných chvil, jako národ český. Statisíce jeho mužů, synů v nejlepším mužném věku leží v hrobech v dálných krajinách mimo vlast. Kdo nezhynul na bojištích, v zákopech, lazaretech, ten má nyní zhynout doma hladem. Český národ má býti vyhlazen, vyhuben s povrchu země. Udeřila jeho hodina.

Jaký ale obraz poskytuje život českého národa v této strašné tísni? Cítíme se jako příslušníci jednoho národa, jedné rodiny? Nevidíme v lidu strašlivé zuřící vášně, kterých v míru nebylo, jak jeden kořistí z bídy druhého, nevidíme to všeobecné loupežení? Jestliže se věci mají tak, pak se dílo našich odpůrců podaří, pomáháme jim sami.

Kdyby měl český národ jedno hrdlo, pak by ho jistě páni od židovských novin ve Vídni stiskli, aby český národ byl jedním mžikem zardousen.

Smutné jsou to zjevy, které válka zanesla do řad našeho lidu.

Nás může zachránit jen křesťanská láska k bližnímu. Pak-li tato mezi námi zmizí, nikdo naší zkázu nezadrží.

Inkvisice ve světle pravdy - Václav Oliva (1901)

Professor historie a známý německý protestantský básník Jan Schiller, promluviv na počátku dějepisných přednášek roku 1789 na universitě jenské o pravém „evangelickém“ náboženství, řekl mezi jiným, že „znetvořeno bylo (od Krista až po Luthera) nevěrnou rukou (patrně katolickou církví!), jež nám je odevzdala.“ Myslím, že tato slova o katolické církvi jsou pravdivá, ale jen potud, pokud o ní psali a píší spisovatelé protestantští, ať již dějepisci či bohoslovci, (pastoři) anebo povídkáři a básníci, neboť, ačkoliv katolická věda a nepředpojatá věda i nekatolická mnohokráte vyvrátila sta a sta lží, roztrušovaných o „církvi římské“, přece „nevěrná ruka“, sloužící „čistému evangeliu“, vedená jedině záštím proti Římu a všemu katolickému, či, jak se rádo říkává a píše „římskému“, vytlouká podnes z nich, jakožto „historicky prověřených fakt“, kapitál pro svou nevěrou, jako červotočinou roztrhanou a rozlezlou boudu „pravé“ „evangelické“ církve. Patrně vládne u ní zásada: „Galumniare audacter, semper aliquid haeret“ t.j. „lži statečně, někdo přece uvěří“.

Kříž zvítězí - Johannes Rothkranz

Na jasně protikřesťanskou, nenávistnou činnost odvěkých nepřátel Kristova Kříže ukazuje magistr teologie, Johannes Rothkranz, na příkladu ostudného soudního rozsudku německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe z roku 1995, který na „přání“ židovské strany rozhodl o protiústavnosti přítomnosti křížů ve školách, soudních síních atd. V rozsahem nevelké studii z roku 1996 autor dokládá neuvěřitelnou míru zrady vysokého kléru na konkrétních případech z Německa i dalších zemí, což platí samozřejmě také o tzv. křesťanských politicích.

666: číslo šelmy - Johannes Rothkranz

Co nejstručněji řečeno, další knížka německého autora, magistra teologie Johanna Rothkranze, pojednává o počínajícím konci času a očividně apokalyptickém „čísle šelmy“ 666! Jejím smyslem není děsit nebo deprimovat, ale dodat odvahu podívat se do očí hrozné, i když přísně tajené realitě. Čtenář se také dozví, kdo za celým satanským plánem stojí a k čemu má nakonec vést. Autor nicméně nabízí také spolehlivý způsob, jak chystané zotročující světovládě čelit. 

Katolický lidový katechismus - František Spirago (1903)

Katechismus tento v té podobě, kterou má, jest časovou knihou lidovou a rovněž pomocnou knihou pro katechety a kazatele. Spisovatel pokládá za potřebné poznamenati toto:

Katechismus tento vyšel ve třech dílech: první díl obsahuje nauku o víře, druhý nauku o mravech a třetí nauku o milosti. Hlavní váha se klade na otázku: K čemu jsme na světě? A tím právě se hodí do nynější materialistické, požívavé a rozkošnické doby.

Syndikovat obsah